Můj spánku... kde jsi?
Četla jsem, že v některých zemích mučili lidi tím, že jim nedovolili usnout. Po vlastní zkušenosti potvrzuji, že je to opravdu výborný mučicí nástroj, který dokáže člověka dohnat k šílenství celkem zaručeně.
První 2 týdny jsem se v noci budila hrůzou, že jsem dcerku zalehla, nebo že mi při kojení spadla z postele. Zdálo se mi, jak jí kojím a když jsem se probrala, nebyla tam. Jasně že tam nebyla, spala ve své postýlce. Nikdy jsem jí nedávala spát k nám do postele a při kojení jsem se snažila udržet obě v bdělém stavu, jak to jen šlo. Ale byla jsem tak zblblá, že jsem vylítla z postele a začala jí hledat mezi peřinami a pod postelí. Už jsem ani nedokázala rozeznat, kdy jsem vzhůru, a kdy spím.
Přes den jsem se smířila s tím, že prostě spát nebudu. Jediná chvíle, kdy náš malý otrokář spal, byla v kočárku. Ale s tím se muselo hýbat. Přece nebude spát jen tak. Takže jsem chodila a chodila a možná, že jsem při tom i spala, protože jsem si občas nedokázala ani vybavit, kudy jsem vlastně šla.
Večerního uspávání jsem se bála jako čert kříže. S každým přicházejícím večerem jsem se děsila toho, co další noc přinese. První dva měsíce to většinou probíhalo stejně. Kája začala úderem šesté večerní řvát a řvala až do jedné do noci. S přítelem jsme jí nosili, houpali, zavinovali, zpívali, pouštěli bílý šum... nic nepomáhalo. Pak usnula vyčerpáním. No a jelikož v tu chvíli byl zrovna čas dalšího kojení..."vstávej broučku, papání." To, že jsme jí vzbudili, nám samozřejmě nemohla odpustit, takže se nám pomstila další hodinou řevu, než uznala, že jsme dostatečně vytrestaní. Ano, to byla ta chvíle, kdy jsme mohli na hodinu upadnout do kómatu. Jakmile doktorka potvrdila, že přibírá, přestali jsme jí budit. Od té doby budí ona nás.
Po dvou měsících začala konečně lépe spát. Paradoxně k tomu pomohlo to, že začala spát přes den, přestala v noci vyžadovat kojení každé 2 hodiny a ze všeho nejvíc zabral dudlík. Kdo vynalezl dudlík, zasloužil by nobelovku. Konečně jsme měli na Káju páku, kterou jsme jí dokázali utišit. Začala spát o několik hodin déle a z chodících zombie coby jejích rodičů se znovu stali obyčejní homo sapiens. Občas dokázala spát od 10 večer do 5 ráno. Sedm hodin slastného spánku pro mě :-) No jo, ale já takhle dlouho spát nedokázala... Jak to? Vlastní tělo mi nedovolilo spát. Buď mě budila prsa, která jsem měla tak nalitá, že bolela nebo mi promáčela pyžamo, nebo mě vzbudila nějaká noční můra. Spánek jsem měla tak lehký, že jakékoli Kájino zakašlání nebo heknutí mě vzbudilo. Jenže já nedokázala jen otevřít oči a zkontrolovat situaci z postele. Vyskočila jsem vždy tak, že bych to mohla dělat závodně, a hrnula se k postýlce.
No a teď po dalších dvou měsících je tu nové období, kdy si začíná dudlík vybírat svou daň. Kája usíná po osmé večer a vstává kolem 8 - 9 ráno, na krmení se budí 1x nebo 2x za noc a během půl hoďky zase spí... říkáte si, "co si tady stěžuju? Vždyť to zní celkem idylicky, co?" No jo ale já k ní musím vstát průměrně tak 8x za noc. Pokaždé, když si všimne, že jí vypadl dudlík, začne řvát. Co řvát, začne ječet, jako by jí někdo trhal nohy. Jediné, co se dá dělat, je zacpat jí pusu dudlíkem. "Takže kvalita spánku? Nula, nula, prd..."
Jsem smířená s tím, že můj spánkový deficit asi už nikdy nedoženu, ale alespoň se to zlepšuje. Můj spánek se prodloužil z dvou hodin za noc na celých 6 - 7 hodin. I když v kuse spím tak maximálně hodinu. Není to úplná hitparáda, ale dá se tak žít celkem bez problémů. I když dle jedné studie, v níž dovolili spát dobrovolníkům jen 6 hodin denně, klesla jejich pozornost během 14 dnů na úroveň opilých. A stejně jako opilost i nedostatek spánku způsobuje snížení soudnosti, zpomalení reakcí a zhoršení paměti. Nedostatek spánku může způsobit až halucinace. Tím se to všechno vysvětluje :-)