První výlet… aneb přistavte stěhovák a všichni z cesty
Poprvé jsem se s dcerkou odhodlala vyjet mimo Prágl, když jí bylo 2 a půl měsíce. A abych řekla pravdu, tak se mi ani moc nechtělo. Spíš jsem chtěla na chvíli uspokojit příbuzenstvo, kterým se omrzelo jezdit za námi. Na druhou stranu jsem to brala jako určité vystoupení z komfortní zóny, které jsme já i dcerka potřebovaly, abychom se trochu adaptovaly na okolní svět a všechny jeho nástrahy.
Nejsem žádnej magor, který drží svou dcerku zavřenou ve věži. Tak to není. Ale omezily jsme se na procházky s kočárkem do parku, maximálně na krátké vyjížďky k doktorce a místo, abychom jezdily na návštěvy, návštěvy jezdily za námi. No každopádně se začaly hromadit dotazy, kdy konečně přijedeme a já už těch dotazů měla plný zuby. Výzva přijata! Přijedeme.
Takže jsme se na víkendový oběd nahlásili u mých rodičů. Velká rodina na jednom místě má tu výhodu, že když jedete k rodičům, znamená to, že rovnou navštívíte i babičku, tetu a strýčka, bratránka a sestřenice a když se nahlásíte dostatečně dopředu, přijede i druhá babička a ségra s rodinou. No jo no Hujerovic, hadr... :-)
Musím předem podotknout, že jsme tam jeli jen na oběd! Znamenalo to ale, začít balit již den dopředu. "Jak může takový malý tvor potřebovat tolik krámů?" S mojí nulovou zkušeností, co je vlastně všechno potřeba, jsem radši zabalila půlku bytu a ještě něco navíc. Málem jsme si na ten oběd vezli i vlastní talíře a příbory. Když přítel viděl tu hromadu věcí, začal uvažovat o koupi nového auta. Já bych rovnou pořídila stěhovák, ať to máme do budoucna posichrovaný.
Ráno jsme si přivstali, abychom se stihli vypravit včas. Samotná cesta trvá hodinu a vystěhovat tu hordu krámů zabere minimálně ještě jednu navíc. Dcerce jsem na tu slávu vybrala slušivé oblečení, aby byla za fešandu. Vyparádit jí, mi zabralo hodinu. Dcerka měla na náš záměr, vyrazit na výlet, jasný názor. Podle ní nebylo potřeba, se kvůli nějaké návštěvě převlíkat z pohodlného overálku do těsných džín. Takže odmítala spolupracovat. Já jí to jednou připomenu... Takže po hodině oblíkání, řevu, blinkání, svlíkání, řevu a oblíkání, byla dcerka připravena na cestu. Já byla zpocená jak vrata od chlíva a zralá si jít zase lehnout. "Proč tohle vůbec podstupuju?"
Po čtvrt roce jsem seděla znovu za volantem. Byla jsem z toho trochu nervózní. Na každé křižovatce jsem podezíravě sledovala auta s panickou představou, že je to magor, který nemá nic lepšího na práci, než že to do nás naboří. A v každém člověku jsem viděla sebevraha, který chce skoncovat s vlastním životem tím, že nám skočí pod kola. S mateřstvím se vám totiž kromě zlepšení čichu, abyste cítili pokaděné dítě přes celou místnost, vyvine především paranoia a smysl vše zveličovat.
No nakonec jsem cestu zvládla a řekla bych, že celkem obstojně. Trefila jsem se do garáže, i u rodičů na most a auto to přežilo bez úhony. Přítel mi jen musel připomenout, že naše auto má i rychlostní stupeň pět a že musím počkat, až se otevřou dveře od garáže, než budu chtít vyjet ven. Ještě to chce trochu potrénovat a hlavně víc soustředění...
U rodičů jsme vystěhovali všechny věci z auta. A podle jejich výrazu si nejspíš mysleli, že už nikdy neodjedeme. Máma už nám skoro rozestýlala postel... Tak jsme se najedli a chtěli vyrazit na procházku s kočárkem. Začala jsem oblíkat dcerku... (byl únor) takže zase body, kalhoty, ponožky, mikinka, bundička, čepička a rukavičky. "Sakra, kde jsou ty rukavičky?" Doma... No jasně. Všechno jsem jí vzala minimálně 2x, ale rukavičky ani jedny. "Jak to že nám to nebylo nápadné, když to bylo to jediné, co v bytě zbylo?" Takže to vyřešíme tak, že jí navlíknu do kombinézy, která má v sobě rovnou rukavičky. Takže svlíknout kalhoty, mikinku, bundičku a šup do kombinézy. Hurá, jsme připravený jít ven a další hodina v trapu...
Dcerka celý výlet zvládla celkem dobře. Cestou tam se 2x rozbrečela, takže jsme museli zastavit a nacpat jí dudlíka, který jí vypadl. U rodičů měla celou dobu oči na vrh hlavy. Hromada nových tváří a věcí jí vyčerpala natolik, že cestu zpátky prospala. Večer z toho byla tak hotová, že mi odpadla hned po kojení na rameni. Spala však velmi neklidně a pobrekávala ze spaní. Já na tom byla podobně. Byla jsem tak unavená, že jsem další takový výlet odložila na neurčito. Jedno vystoupení z komfortní zóny mi bohatě stačilo...